Z venkovského života

Dnes jsem cestou do Prahy zaznamenala zajímavý sociální fenomén. V poměrně krátkém časovém úseku jsem se setkala se dvěma romskými rodinami, jejichž lídři (v obou případech ženy) mluvili lámanou ukrajinštinou, a dožadovali se v prvním případě jízdného zdarma, a ve druhém případě výběru peněz z neexistujícího účtu v bance. Že se jednalo o ČESKÉ Romy, bylo celkem zřejmé. – […]

To se tak procházím po svém novém bydlišti – příjemný tichý kopeček nad městem, daleko od hlučné silnice, nikde ani živáčka… Kochám se pohledem do krajiny a libuju si, jaký tu budu mít klid… Když tu můj zrak spočine na nenápadné cedulce kousek pod úrovní kopce… (Dřív jsem si jí nevšimla, však je taky zarostlá

Jako dítě jsem měla několik oblíbených her: na chirurga, na kosmonauta Remka, na Jánošíka, a v neposlední řadě na stěhování. Tahle hra spočívala v tom, že jsem s velkým prostěradlem, dvěma panenkama, oblečkama na panenky a nádobíčkem migrovala po zahradě naší tehdejší chalupy. Vždycky jsem se na nějakém místě zastavila, rozložila prostěradlo, naaranžovala nádobíčko, uvařila panenkám, převlíkla je…

Člověku je skoro až stydno vypisovat se o problémech s bydlením, když na hranicích čekají davy lidí, kteří přišli o všechno… Nemluvě o tom, co se děje za hranicemi… Proč si teda nedám pokoj?… Nějak mi přišlo, že v téhle době plné smutných zpráv by třeba někdo ocenil nějakou tu zprávu, která je spíše úsměvného

Já: Prodám dům, koupím si pozemek a postavím si tam nějaký malý skromný domeček. Já za týden: HAHAHAHAHA… 😊 Zdůvodnění: Ano, opravdu žijeme v Kocourkově… ale jakože fakt… … Všimněte si, že mě to nutí psát formou úřednickou… páč poslední týden vlastně nedělám nic jinýho, než že píšu maily ve stylu: „Vážený pane XY, vážená paní

Asi takhle, hele… po dvouhodinové návštěvě pracovnice památkové péče, jejího manžela – statika a jejich batolete (které jediné bylo docela sympatické), jsem s pláčem usedla u okna v horní polorozbořené místnosti (ze které měl původně být můj pokoj a pracovna…), a mezi vzlyky a usrkáváním čaje s rumem jsem ze sebe co chvíli vyrážela výkřiky typu: „A co

„Ty jsi musela bejt v minulým životě fakt hrozná mrcha,“ uzavřela náš včerejší rozhovor kolegyně Slávka. No asi jo, no… A přitom to začalo všechno tak nevinně… Zdědila jsem roubenku v půvabné krajině Podbezdězí. A řekla jsem si – super, budu bydlet pěkně v přírodě, ve svým, autem pět minut do práce … Trošku se to opraví, vyřeší

Jakože jasně, no… venkovská romantika, plápolající oheň v krbu, kočičí mazlíčci dekorativně rozložení po polštářích, svíčky a vůně svařeného vína… Realita je trochu jiná… Plápolající oheň v krbu, má-li vydržet do rána, vyžaduje asi tak tři přiložení během noci. V opačném případě je ráno normálně klendra a zkus jít pro dřevo, když je tma jak

To se tak jednou rozhodneš, že dnes si uděláš příjemný večer. Tak si sedneš s pivkem na zápraží… JENŽE právě přijeli chataři, kteří se vyznačují tím, že mají blíže nezjištěný počet velmi hlučných přátel, blíže nezjištěný počet velmi hyperaktivních dětí a navíc zálibu v techno-hudbě… ALE ty ses rozhodla, že dnes si uděláš příjemný večer,

Za tohle možná sklidím veřejný lynč, nicméně nedá mi to, abych se nepodělila o dnešní zkušenost (těch pár hejtů snad přežiju). Dnes jsem měla příležitost (podotýkám že naprosto nezáměrnou), popovídat si se zástupcem skupiny tzv. odpíračů očkování. Jen pro upřesnění: jsem v téhle záležitosti neutrální – zastávám názor, že rozhodnutí očkovat se či neočkovat je