Dnes jsem cestou do Prahy zaznamenala zajímavý sociální fenomén. V poměrně krátkém časovém úseku jsem se setkala se dvěma romskými rodinami, jejichž lídři (v obou případech ženy) mluvili lámanou ukrajinštinou, a dožadovali se v prvním případě jízdného zdarma, a ve druhém případě výběru peněz z neexistujícího účtu v bance. Že se jednalo o ČESKÉ Romy, bylo celkem zřejmé. – Jednak z toho, že spolu mluvili střídavě romsky a česky, a pak také z toho, že byli záhy identifikováni: rodinka v autobuse náhodným cestujícím, který byl shodou okolností ze stejné vesnice, rodinka v bance úřadníkem, který shodou okolností uměl rusky.
Třešinku na dortu pak představovala echt Romka, která mne oslovila na zastávce v Boleslavi. Že je to echt-Romka vím podle toho, že ji na té zastávce vídám už několik let, a za tu dobu mne oslovila minimálně čtyřikrát … Tentokrát ovšem nepoužila obligátní větu: „Pani, nemáte ňáký drobný?“, ale suverénně vypálila: „Pani, možno vas popytať?“…
Chvíli jsem zvažovala, jestli ji mám zkusit usvědčit svou lámanou ruštinou, nebo jí rovnou jednu vrazit… Ta kreativní duše si ovšem mé mlčení vysvětlila jako nedostatek jazykových schopností, a tak aby mi situaci ulehčila, přidala na hlase a jala se velmi zřetelně artikulovat: „Nádo děngi. Do Práhy jédu.“
„Jo, do Práhy?“… Vzpamatovala jsem se. „No tak to jeď. A pozdravuj Deža.“
… načež jsem se rychle zdekovala, aby naše jazykové nedorozumění nevyústilo v mezinárodnostní konflikt…
… A pak ať mi někdo tvrdí, že Romové jsou nepřizpůsobiví. 😊