Fenomén zvaný VETERINÁŘ
Ph. Mň. Mipam, kandidát kočičích věd.
Milí kolegové, milé kolegyně,
předem svého příspěvku se omlouvám citlivějším povahám, že jsem si dovolil nahryznout toto ožehavé téma. Jistě se však všichni shodneme na tom, že hrozba v podobě návštěvy veterináře se jako temný mrak vznáší nad hlavou téměř každého z nás. Já a můj vědecký tým se této problematice systematicky věnujeme již drahnou dobu. Ačkoli jsme prozatím nevyvinuli jednoznačně funkční metodu, jak se zmíněnému problému zcela a jednou pro vždy vyhnout, máme za sebou řadu úspěšných experimentů v oblasti doprovodné. Nebudeme si nic nalhávat, milí přátelé: únik či definitivní likvidace té děsivé opláštěné bytosti, to je prozatím jen sladká hudba budoucnosti. Nicméně neskládejme tlapy v klín – něco přece jen udělat můžeme. Můžeme našemu podnájemníkovi jeho zradu (ano, zradu – nebojme se toto slovo použít!) do jisté míry oplatit. Dosáhneme tak minimálně toho, že podnájemník a jeho kumpán v bílém plášti budou na veterinární prohlídku vzpomínat stejně tak neradi jako my. Projděme si nyní základní kroky, včetně jejich kauzální návaznosti.
Fáze 1: Přípravy na cestu.
Již zde se nám otvírá pole možností, jak situaci učinit minimálně velmi těžce snesitelnou, při pravidelném tréningu dokonce i zcela nesnesitelnou. Jakmile zaznamenáme podezřelé zvuky, jako otvírání přepravky či nápadně sladký podnájemníkův tón, kterým se nás snaží přivolat, zaujmeme urychleně pozici. Nejlépe v nejvzdálenějším rohu pod gaučem, na horní polici knihovny, v pěticentimetrové mezeře mezi nábytkem atp. Pokud je v domácnosti více vědeckých pracovníků, doporučuje se, aby každý svou pozici zaujal v jiné části bytu či domu. Umožní se tím rychlé přesuny z jedné skrýše do druhé. – Zatímco podnájemník doluje násadou koštěte kolegu zpod postele, máme čas změnit působiště, takže když si podnájemník následně přistaví štafle ke knihovně, zjistí, že už tam dávno nejsme a stráví dalších pár drahocenných minut hledáním. Obecně platí: čím déle se nám daří rychlé přesuny, tím větší je šance, že podnájemník se vzdá a domluví prohlídku na jiný termín. Což nám poskytne možnost k rozšíření záchytných stanovišť.
Fáze 2: Chycen/chyceni
Pokud se podnájemníkovi přece jen podaří nás dostihnout, stále ještě máme možnost jej během urputného boje ve dvířkách přepravky pořádně poškrábat. Nepodceňujme zdánlivě obyčejný obranný prostředek! Takový škrábanec, je-li dost hluboký, může na okamžik rozptýlit podnájemníkovu pozornost a my máme šanci se na poslední chvíli vysmeknout a zaujmout znovu místo na jednom ze stanovišť. Nemusím snad ani podotýkat, že pamlsky a hračky, naivně narafičené do přenosky, jsou výrazem slaboduchosti podnájemníka. Nikdo z nás zajisté takovou rádoby fintu nebere vážně.
Fáze 3: Cesta
Ano, je bohužel smutným faktem, že většině z nás se nakonec přece jen nepodaří uniknout osudu. Ale ani když se dvířka přepravky zaklapnou, skutečný vědec nepřestává být vědcem. Kromě klasického škrábání, kousání a bouchání do dvířek, doporučuji pro tuto příležitost nastudovat škálu nejrůznějších hlasových projevů, které je pak možno během cesty obměňovat. Tato metoda je zvlášť účinná, pokud je vědecký tým početnější a na silnicích panuje to, čemu dvounožci říkají „dopravní špička“. Kvílení, sténání, hořekování, vřískání a zoufalé naříkání, to jsou jen namátkou vybrané příklady, jak lze podnájemníkovi co nejvíce zpestřit jízdu. Náš tříčlenný vědecký tým vyvinul k tomu účelu trojhlas, obsahující volně proměnné pasáže s názvy: Ďábelský trylek, Kočky na popravišti, Pomoc – chci k mamince, Umírající zvěřinec a KočBože – proč jsi nás opustil?!… Basové tóny zoufalství má většinou na starosti kolega Zrzek, nářky precizně nacvičil kolega Čert a já se starám o vsuvky v podobě nečekaných skřeků a výkřiků, stejně jako o simulace náhlé zástavy dýchání, zlomené končetiny apod. Pokud nepodceníte hlasovou přípravu, garantuje celý náš tým výsledek v podobě bledého, podnájemníka, který se nám bude třást a potácet ještě minimálně deset minut poté, co vystoupil z vozu na parkovišti.
Fáze 4.: Čekání
I tato nepříjemná fáze se dá minimálně poněkud ozvláštnit. Našemu kolektivu se velmi osvědčila metoda „týraná zvířata“. Při vstupu do čekárny (čím více je zde podnájemníků a jejich majitelů, tím lépe), utlumíme veškeré hlasité zvuky do pianissima. Zejména akcentujeme zoufalý tichý pláč, štkaní a zděšený, leč decentně tlumený pískot. Dle uvážení prokládáme hlasitějšími stony, které navodí dojem nesnesitelných záchvatů bolesti. Postupně se zraky všech podnájemníků obrátí k našim přenoskám. V tuto chvíli se co nejvíce schoulíme a nasadíme bolestný vyděšený výraz. Podnájemníci zpozorní. Začnou si ukazovat, šeptat… jejich nevraživé pohledy se stočí na naši bábu, která postupně bledne či rudne a klopí zrak. Stručně řečeno: nebojme se ze svého podnájemníka před zraky svědků vytvořit nelítostné monstrum! Nebojme se vzbudit dojem, že náš podnájemník nás nejspíše tak dlouho týral, až mu spolek pro ochranu zvířat soudně nařídil návštěvu veterináře! Vychutnejme si triumf v podobě opovržení celé čekárny! Věřte, stojí to za to!
Fáze 5: Je to tady!
Co říci k této potupné a naprosto neomluvitelné situaci?… Braňte se, přátelé! Všemi prostředky a vší silou! Kousejte, škrabejte, křičte, plačte, hrajte na city, hrajte mrtvého… Vše je dovoleno, nic není zakázáno a nic není málo! A ať už se děje cokoli, nezapomeňte, že náš vědecký tým je v duchu s vámi!
Bude-li kočka z chlupů, bude kočičí národ z bezoáru!
Vědě zdar!
Váš Mipam.
—
Sdíleno na stránkách Bydlím u své kočky
