Asi takhle, hele… po dvouhodinové návštěvě pracovnice památkové péče, jejího manžela – statika a jejich batolete (které jediné bylo docela sympatické), jsem s pláčem usedla u okna v horní polorozbořené místnosti (ze které měl původně být můj pokoj a pracovna…), a mezi vzlyky a usrkáváním čaje s rumem jsem ze sebe co chvíli vyrážela výkřiky typu:
„A co mám jako dělat?!“
„Si jako ty náno myslíš, že mám zbytečnejch dvacet mega na to, abych si tu dalších deset let budovala skanzen?“
„Tak si to zachraňuj sama, když jseš tak chytrá!“
„Bych tě chtěla vidět!!
„Jdi se vys-at s historickejma hodnotama – a kde mám asi spát, co?“
„A kde se mám mejt??!“
„Kam mám podle tebe dát všechny ty krámy a kočky??!“
„Já nechci bydlet v muzeu, já chci prostě NORMÁLNĚ bydlet!“
A tak dále a tak podobně… Pozorný čtenář zajisté uhádne, v jakém duchu probíhala předchozí konverzace, a že jsem z toho rozhodně nebyla nadšená. Asi po půl hodině mi došly slzy… A slovní zásoba… A rum…
I vzpomněla jsem si, jak mě, coby patnáctiletou, dali na psychiatrii – patrně v naději že se tam „vyléčím“… Moji blízcí přátelé vědí, že k ničemu takovému nedošlo. Ani tenkrát, ani později. Nicméně něco jsem si z těch sezení a terapií přece jen odnesla.
Moje psycholožka mi jednou řekla: „Hele, mě když je zle, tak si koupím něco na sebe. Třeba nějakej hezkej barevnej svetr…“
Já: (upozorňuju, že mi bylo 15, nosila jsem většinu roku jednu dlouhou černou sukni, roztrhaný tričko, tenisky bez ponožek a kožený kabát po tátovi, a s výjimkou cigaret a kafe jsem nenáviděla úplně všechno) „Barevný svetry jsou hnusný.“
Psycholožka: „Tak nemusí to bejt zrovna svetr… barevnej… Jde o to, že si koupíš to, co chceš, a nešetříš na sobě.“
Tenkrát jsem si na opušťáku za kapesné koupila karton Marlborek, ale princip jsem, myslím, pochopila…
I vzpomněla jsem si na tu poučku a zároveň na to, že mi v balíkovně leží balík, co jsem ve slabé chvilce objednala, ale rozhodla jsem se ho poslat zpátky, protože přece nemůžu utrácet, když mě čeká tolik výdajů za barák… A víš co – žádný výdaje nebudou! Já to tu prostě prodám. Ať si to koupí nějakej milionář, co z tý chatrče hodlá vybudovat za přebytečných dvacet-třicet mega hodnotnou repliku historického objektu, nad kterým se budou tetelit všichni památkáři z okresu!
Jasně – je to škoda, jasně – poslední roubenka v podzámčí, jasně že by se to mělo zachovat…
Dobře. Souhlasím. Člověk se má snažit jen do tý doby, dokud nepochopí, že se má snažit přestat.
Těsně před zavíračkou jsem si vyzvedla svůj balík. Kočky měly radost z krabice… A zatímco jsem si zkoušela novou tašku a přendávala krámy ze staré peněženky do nové, přestala jsem se úplně zlobit… Proč taky? Svět je velkej, no ne?… Tak holt zase zvedneme plachty a zkusíme to jinde… Co říkáš, Mipame, ty kočko praštěná?…
Neříká nic. Okusuje krabici a je spokojenej. Dědouškové kočičové chrápou v křesle… želva spí už od odpoledne… Nedělají si starosti…
A dělají dobře.