„Ty jsi musela bejt v minulým životě fakt hrozná mrcha,“ uzavřela náš včerejší rozhovor kolegyně Slávka.
No asi jo, no…
A přitom to začalo všechno tak nevinně…
Zdědila jsem roubenku v půvabné krajině Podbezdězí. A řekla jsem si – super, budu bydlet pěkně v přírodě, ve svým, autem pět minut do práce … Trošku se to opraví, vyřeší se topení… a je to…
Od toho okamžiku ovšem následovala série menších či větších katastrof, počínaje řemeslnickou partou, která ze dne na den zmizela i se zálohou na materiál… a s tím materiálem (nemluvě o tom, že výsledkem jejich dvouměsíční činnosti byla nedodělaná a naprosto zfušovaná terasa, která se musela znovu přestavět)… Následovalo moje opakované dupání na rezavé hřebíky (doktor na středisku to komentoval slovy: „Ženská, vy choďte v brnění…“), pád se schodů, naboření nového auta, proboření stropu, promáčení zdi v koupelně a tak dále a tak podobně…
Nicméně tak před dvěma měsíci se zdálo, že se situace přece jen stabilizovala. Našla se seriózní firma, napsala řádná smlouva, naplánovala rekonstrukce povážlivě se bortící nosné zdi, nakoupil se materiál… a v březnu – hurá na to!… Sice budu ještě tak rok bydlet na staveništi, ale výsledek – skvost!… Jsem si teda myslela …
No, a zatímco si nadšeně plánuju, jak zařídím místnosti v patře, jak tam bude pracovna, pokoj pro hosty, z půdy časem nějaký ateliérek, co by se mohl pronajímat… zatímco už pomalu řeším barvu závěsů a raduji se z nového obložení v přízemí… jednoho krásného dne se za vrátky zjeví moje Karma v podobě specialisty na roubené stavby … Prý – jen tak pro jistotu, ujistil mne stavbyvedoucí – pán je odborník, statik… zhodnotí navržené postupy rekonstrukce, možná něco vylepší, doladí… Jasně, proč ne.
„Mladá pani, a vy na tý opravě fakt trváte?“
??
„Asi takhle vám to řeknu: do tohohle jak chlapi rejpnou, na devadesát procent máte druhej den barák složenej na silnici.“
???!!!
„Má to narušenou statiku, trámy jsou všechny dutý… hořejšek byste musela tak jako tak shodit…“
„Jak shodit? Jako zbořit patro?“
„Tak to stoprocentně.“
!!!!????
„Otázka je, co s tím zbytkem.“
„Zbytkem???!!“
„No, ta roubená půlka je v háji… vzadu se vám to celý sesouvá…“
Zatímco pán v následující půlhodině názorně vysvětluje, co všechno je v havarijním stavu, střídavě blednu a zalévá mě horko… V závěru výkladu mi stavbyvedoucí soucitně nabídne cigaretu.
Resumé? Nic, coby? Prostě se barák zboří, no… A postaví se novej.
Po dvou dnech v kómatu si na tu myšlenku začínám trochu zvykat… Nojo, ale… Kde budu do tý doby bydlet? Kam dám věci? Kde do čtrnácti dnů seženu podnájem pro sebe, tři kočky a želvu?…
Ve slabé chvíli se svěřím kolegyni… Chyba! Už odpoledne to ví celý muzeum. Volá mi ředitelka. Jestli jsem to prý řešila ještě s někým jiným… No neřešila, no… Další den odpoledne mi za plotem zastaví auto, a nějakej chlápek si fotí barák. Než vyběhnu, je pryč. Odpoledne mi volá jakási paní – prý dostala kontakt od ředitelky a jestli by se mohla přijet podívat…
„Vy asi nejste součástí památkové zóny…?“
„Ne, to nejsem.“
„Aha.“…
To „aha“ zní trochu výhružně…
Už v duchu vidím, jak platím pokuty památkářům a vzápětí se stěhuju do stanu, protože mi obec nedovolí na pozemku stavět… Počítám do deseti a následně volám ředitelce a požaduji informace o té záhadné paní, co mi sem má nakráčet. Prý pracovala na památkové péči… Jak jinak!
„Ale neboj, ona už tam není… a je to kamarádka…“
Jo, jo, takovejch „kamarádů“ už jsme viděli…
Za okny řádí vichřice… tu a tam vypadne elektrika… Kocouři pochrupují, v kamnech praská.. Měla bych vylézt ven a kouknout, jestli mám ještě střechu… Měla bych v rámci home-office aspoň předstírat činnost a zapnout si pracovní mail… … A víte co?… Seru na to! Jestli jsem byla v minulém životě masový vrah, můžu počítat s tím, že tahle karma se hned tak nevyvaří, takže co se budu zbytečně stresovat…?
„Dítě, Bůh tě jen zkouší,“ řekla by moje babička…
„Tak teda na jeho zdraví! … A na zdraví všech mých obětí z minulého života!“
Jdu si nalejt panáka.