Jednoho dne počítáš všechny svoje kroky. Tráva prorůstající mezi kameny, vzpomínky zachycené na fotkách… komu se zdály všechny ty sny, co kdysi bývaly skutečností?… Povědomé tváře… Souvislosti pospojované jmény a daty událostí. Čas je bytí, které se umí stát prostorem… a nebo ti zavřít dveře před nosem jako ujíždějící metro… Podzimní hvězdy visí nízko nad střechou a v kamnech praská. Je jenom jedna chvíle, kdy můžeš začít. Protože staré fotky se rozpadnou a to, co má přijít neuvidíš… je podzim – mlha, chápeš…? Stmívá se brzy a včerejší vítr rozfoukal vzorné kupičky spadaného listí po zahradách (chudáci chataři – zas jedna zbytečná neděle…!). V provlhlých papírových krabicích najdeš pár věcí, co se hodí – kamínky, svíčku, neodeslané pohlednice a mušli od moře. „Tohle si nechám“, řeknu ohni. Chápe mě. Zotvírá zažloutlé obálky, spolyká staré účty, dopisy, výpisy, zápisy, tváře a vybledlé úsměvy i ty krabice opatlané staletou izolepou, rok za rokem – nádech a výdech. Vzpomenout – zapomenout. Umýt ruce. Spát.
