Ráno 8:20:
„Pani, tak vám vezu ty pilinový cihly.“
„Super, kdy asi dorazíte?“
„Jo, to vám neřeknu. Já se vám vozvu.“
Odpoledne v 15:54 před domem zastavuje auto. Z auta se vykulí bodrý chlapík:
„Tak jsem tady s těma cihlama.“ (Překvapeně se rozhlíží) „Vy jste tady sama, jo?“
Já: (trochu zmatena otázkou). „No.. jo.“
Chlapík: „No já jen, že kdo vám to teda složí?“
Já: „Myslela jsem že vy.“
Chlapík: „Tak to jako určitě ne. Víte jak je to těžký? To by chtělo eště tak dva silný chlapy.“
Já: „A proč s váma teda ještě někdo nejel?“
Chlapík: „Vo tom já nerozhoduju.“
Já: „A kdo vo tom rozhoduje?“
Chlapík krčí rameny. „Asi ta firma, co jste si to objednala.“
Trapná pausa.
Já: (smířlivě) „Tak mi to složte aspoň k plotu, já si to odvozím.“
Chlapík: „Ale já nevim, jak to dostanu z auta.“
Já: (už trochu podrážděně) „To vám ve vaší firmě neřekli, jak to z toho auta máte vyndat?“
Chlapík se blahosklonně usměje… „To jo… jenže to by nesměl bejt sníh.“
Já: (hodně podrážděně) „A to si u vás ve firmě nikdo nevšiml, že sněží?“
Chlapík: „Ale to jo no… Helejte, já to teda zkusim nějak…“
Po další půlhodině chlapík smutně stojí nad vzpříčenou paletou. Vzhlédne ke mně s nadějí: „Fakt tu nemáte žádný chlapy?“
„Myslíte schovaný? Lituju, ale nemám.“
„Tak to sme v prdeli.“
Oba smutně mlčíme. Stmívá se.
Já: „A co kdybyste to zkusil přizvednout z druhý strany?“
Chlapík: „To je na hovno. A navíc já mám na složení patnáct minut, to už jsem dávno přes. Tak podle mě by bylo nejjednodušší, že to naložim zase zpátky a vodvezu.“
„A čim budu topit?“
Chlapík krčí rameny. Nakonec paletu skutečně nadzvedne z druhé strany a po mnoha nářcích a temných proroctvích („s tim už nikdo nehne … já vám říkal, že to nepude, to je vodbytý, todle“ apod….) nakonec celý náklad přece jen sešoupne z auta. Více- méně doprostřed silnice.
„No, víc vám holt nepomůžu,“ praví.
„To je mi jasný.“
Cca o hodinu později – cihly složeny.
Jak?…. Zázrak v podobě sousedky, která bez vyzvání přišla s dvoukolákem.
„Jdu vám trochu pomoct.“
Mám co dělat, abych neplakala dojetím. Paní jen mávne rukou: „Prosim vás, dyť vo nic nejde… „
