Dnešní odpolední výprava za poznáváním nového působiště dopadla… já vlastně ani nevím… divně?…
Na to, že bydlím na Šibeničním vrchu, jsem si celkem zvykla… Ve dne je tu super klídek, a po setmění… prostě nevycházím z baráku. Taková dohoda s místními duchy – já nestrkám nos do jejich záležitostí, a oni mi zase na oplátku nestrkají po bytě skříněma… A to, že před Penny se strkají cikáni, a kousek od mého kopečku je něco jako hřiště pro teenagery (což se projevuje zejména od čtyř odpoledne do setmění), patří k maloměstskému koloritu, stejně jako sobotní koncerty různých, vesměs děsivých regionálních kapel, pohybujících se v rozmezí mezi žánry dechovka a „hustej metloš“… Normálnka – nic, na co by se nedalo časem adaptovat.
Nicméně poté, co mi kolegyně v muzeu nakukala, že Mimoň je „moc hezký město“, rozhodla jsem se rozšířit své obzory a podívat se trochu dál do „centra“…
Začátek super – pěkný zámecký park, pěší zóna dokonce… no helemese, Mimoňáci, ti se nezdaj… dokonce lavičky a jezírko… no neke… labutě, fakt?…. Vida, vida… koupaliště… občanská vybavenost ucházející (na rohu ulice doruda opálená dáma nabízí pod bílo-modrým slunečníkem kedlubny a rajčata), naproti v zahrádce cukrárny – dá-li se dvěma stolkům říkat zahrádka – se krmí místní důchodci… dále tu máme celou síť vietnamských obchodů, kde koupíš úplně všechno od tatranky až po gril, dvoje policajty, zušku… Oční optika? No ty vole, to je servis… Na vilce u mostu se skví nápis: ubytování a wellnes… plus v oknech nezbytné serepetičky jako solné lampy, suché vazby atd… V říčce u pozemku se cachtá holka se psem a o kus dál má hromadné rande parta cikáňat… Navíc cestou k muzeu, resp. bývalému lazaretu, míjím asi tři tajemné podniky se staženými roletami a otvíračkou od 22 hodin… Hmmmm…. Tady to teda žije.
Suma-sumárum kompilace pozůstatků bývalé okupační zóny a urputné snahy o něco, co má patrně časem představovat „kvetoucí malebné městečko“… Těžko říct, jestli to tak někdy bude. Tohle město má viditelně šrámy na duši… Najdeš tu zámecký park, zámecký rybník a bůhvíco ještě zámeckýho… ale po zámku ani stopa… Jak se dozvídám v městském muzeu… no… spíš muzejíčku… zámek v padesátkách vyhořel, tak ho v osmdesátkách pro jistotu zbořili… Tak odtud tedy ten pocit na rozhraní smutku a marnosti…. Něco tu chybí prostě… Jako když vytrhneš list z knihy tak nešikovně, že ztratíš dějovou souvislost. Příběh se rozpadne na epizody a neslepí ho ani státní dotace na novou dlažbu, ani vystoupení Miroslava Donutila v kulturáku.
Šochtám se v pantoflích po expozici, sestávající z vycpanin místní fauny, moc pěkně dochované umrlčí komory a dost depresivní instalace, přibližující návštěvníkovi život ve věznici Stráž pod Ralskem. Když míjím figurínu bachaře, jehož pravice významně ukazuje na vitrínu plnou želízek, zpoza rohu se vynoří další dvě šochtající návštěvnice, dámy tak kolem šedesátky. Vypadají, na rozdíl ode mne, velmi spokojeně a zaujatě… Teprve, když se trochu zaposlouchám do jejich hovoru, zjistím, že jejich spokojenost nepramení z nově nabytých vědomostí o vězeňských volnočasových aktivitách, ale z právě plánovaného nedělního oběda… bude kachýnka, zdá se… Hm, tak to potom jo…
Cestou domů nakoupím u jednoho z Vientamců sejra, sprcháč a pytle na odpadky, minu nástěnku, na které KSČM děkuje Sovětskému svazu za osvobození, a řeknu si, že pro dnešek fakt stačilo…
