Jako dítě jsem měla několik oblíbených her: na chirurga, na kosmonauta Remka, na Jánošíka, a v neposlední řadě na stěhování. Tahle hra spočívala v tom, že jsem s velkým prostěradlem, dvěma panenkama, oblečkama na panenky a nádobíčkem migrovala po zahradě naší tehdejší chalupy. Vždycky jsem se na nějakém místě zastavila, rozložila prostěradlo, naaranžovala nádobíčko, uvařila panenkám, převlíkla je… a pak jsem zjistila, že jsou mi v patách „padouchové“, takže jsem zase všechno sbalila do toho prostěradla a stěhovala se jinam… Někdy jsem si takhle vydržela hrát celé hodiny… Když tak rekapituluju posledních cca dvacet let svého života, stěhovala jsem se za tu dobu asi tak patnáctkrát. V posledních letech se frekvence přesunů výrazně zvýšila, takže de facto balím kufry každý druhý rok…
Možná bych si měla promluvit s tou pětiletou holčičkou, která ve mně patrně pořád ještě někde je … Měla bych se jí zeptat proč se, proboha, furt stěhuje, a co jí na tom tak baví… A co to vlastně jsou ti „padouchové“…
„Hele, zlatíčko… Nechtěla by sis už třeba hrát na něco jinýho?… Co kdybychom se dohodly, že žádný padouchové nám v patách nejsou, a že to místo, kde zrovna jsme, je celkem v pohodě?… Jasně, možná jsou jiný místa, který jsou v pohodě víc, ale hele – už mi není pět, bolej mě záda a ten nomádskej život se mi trochu zajídá…“
Mlčí a kouká na mě nechápavě.
… A když o tom tak přemýšlím, musím přiznat, že já jí vlastně chápu … Hrát si na téměř padesátiletou paní, co je unavená a otrávená natolik, že se usídlí v nějakým domku se zahrádkou, bude pěstovat kedlubny a pomalu čekat na důchod… ? Dost blbá hra… Chtěla jsem bejt kosmonaut. Nebo zbojník. Nebo aspoň chirurg… Není divu, že ta malá duše ve mně se tak urputně drží jediný hry, kterou jsem ještě pořád schopná realizovat… Protože za celých osmačtyřicet let jsem prostě žádnou lepší hru nevymyslela…
A najednou mi to dojde. – Ta malá se mě bojí! Bojí se toho „dospělýho světa“… Toho světa, kde místo hraní máme starosti, místo hraček stavební spoření, úvěry a účty, místo pohádek války a nemoce…
A dojde mi v tý chvíli, že to jsem to jsem já, ten „padouch“, před kterým je třeba utíkat… Protože jsem stejná jako všichni dospělí… snad jen s tím rozdílem, že si to tu a tam bolestně uvědomuju.
Útěky před „jejich“ světem… Někam se schovat… Najít to místo… Dá se to vůbec?…
To se ptá ona – ta malá se ptá té velké a unavené paní… Protože malí nemůžou, ale velký by mohli… snad… kdyby chtěli…
Víš, holka… neumím vrátit čas. Nedokážu se už stát kosmonautem, zbojníkem, ani chirurgem… Ani nedokážu změnit ten padoušskej svět. Neumím udělat, aby nebyly války a nemoce… aby nebyly ekonomický a ekologický krize, aby se lidi na sebe neksichtili v tramvaji… To fakt nedokážu… Ale vymyslela jsem novou hru. Takovou, abych v ní já nebyla padouch a ty abys nebyla někdo, kdo se snaží před tím padouchem utíkat. Budeme hrát hru na hledání MÍSTA. Budeme jako odvážný cestovatelé a vydáme se spolu na dalekou cestu. Zatím nevíme, kde to MÍSTO je, ani jak se tam dostat, ale to je právě to dobrodružství… Ono to nejspíš nebude spočívat v ježdění autem, v koupi pozemku, nebo ve stavbě domu… a nebo možná bude… ale určitě ne jenom… Však si vzpomínáš, ne? Jako kosmonauti jsme lítaly opravdu dost daleko… Jsem už sice trochu unavená, ale snad si ještě pamatuju, kam jsme kdysi zaparkovaly naši kosmickou loď… Tak co ty na to?… No, a když už jsme v tom, tak pro začátek bychom mohly dobalit to kuchyňský nádobí. Pěkně ho zalepíme do krabíce… a pak se uvidí…