Člověku je skoro až stydno vypisovat se o problémech s bydlením, když na hranicích čekají davy lidí, kteří přišli o všechno… Nemluvě o tom, co se děje za hranicemi… Proč si teda nedám pokoj?… Nějak mi přišlo, že v téhle době plné smutných zpráv by třeba někdo ocenil nějakou tu zprávu, která je spíše úsměvného charakteru… Jestli se pletu, tak nevadí – prostě to nečtěte …
Pokusím se být stručná… ale už teď tuším, že asi nebudu…
Kapitola první: Kousek malé země (jak bych to viděla, kdybych to viděla jen takhle…)
Známá poučka, že když uděláš první krok, musíš udělat i další, funguje s bezlítostnou důsledností. Řekneš si: Prodám barák… a vzápětí, pod vlivem chvilkové euforie, zvedáš telefon a voláš: právníkovi, realiťákovi, geodetovi, stavební firmě (protože přece když prodám barák, tak si postavím novej, ne? … To dá rozum…). Krom oslovování zmíněných osob projíždíš inzeráty, následně pak projíždíš nejrůznější zapadákovy, nabízející „krásný pozemek s výhledem do lesů“ (ze kterého se na místě vyklube zarostlá plocha mezi silnicí a hřbitovem s výhledem na kravín… a v dálce něco, co by mohl být les… Plus ti ještě realitní makléř s potutelným úsměvem sdělí, že tu není přípojka na kanalizaci, ale pokud by sis ji chtěla vykopat, určitě s tím nebude problém…)… No, tak zase sedneš do auta a pokračuješ v krasojízdě, zatímco ti pomalu dochází dovolenky a šéfová začíná nad neustálými absencemi povážlivě zvedat obočí… V domě mezitím řádí opuštění kocouři a pozvolna jej mění k obrazu svému, protože když se večer vracíš ze spanilé jízdy, nemáš ani sílu zvednout ruku, natož uklízet chomáčky chlupů, vytírat počůranou podlahu a odklízet pečlivě ukryté hromádky blitíčka… A do toho pochopitelně zavolá realitní makléř a domáhá se návštěvy za účelem nafocení interiéru a zahrady… Apropos, zahrada… Výpisem z katastru ke svému překvapení zjistíš, že soused č. 1 si před deseti lety postavil plot, a nějakým „nedopatřením“ tak úplně nedodržel územní plán, čili odkrojil z tvého pozemku baj voko půl metru na šířku… Soused č. 2 (ten přátelský chlapík, co na tebe povolává různé žoviální vtipnosti, kdykoli jde kolem… a ty se nestihneš včas schovat…), sice nic neodkrajoval, ale z nějakého dávno zapomenutého důvodu využívá kus zahrady, který… světe div se… patří tobě… Hm… a teďka jako co…?
Realiťák na telefonu: Tak hodil by se vám příští týden?
Já: Víte… budu muset ještě pár věcí vyřešit…
Realiťák: Jasně, já na vás nespěchám… Tak že bych zatím zfotil aspoň to horní patro a půdu?
Já: Promiňte, jsem teď v práci… Můžu vám zavolat večer?
Já: (o 2 minuty později, ze záchoda, protože z kanclu nemůžu volat): Dobrý den, potřebovala bych nutně vyklidit půdu… ne, za měsíc ne… Šlo by to příští týden?… Šlo? Výborně! A kolik by to tak asi… KOLIK?!… Aha… No… tak… dobře… ¨
Paralelně probíhá telefonická bitva o poslední slušný pozemek v okruhu 100 km… (pro změnu z pokladny, kde markýruju počítání pohlednic)… přihazování nabídek, zuřivé smlouvání, výhružky maskované jemnými upozorněními… nervy tečou, e-mailová schránka už nejspíš v tuto chvíli praská ve švech … Divokej západ hadr… Mezitím mi volá právník a informuje mě, že firma, jejíž zakázku na „rekonstrukci“ domu se snažím zrušit, jde patrně do konkurzu, a dostat z nich zálohu za materiál bude asi trochu obtížnější… Mezitím mě vypátrá moje nadřízená a ptá se, jak jsem daleko s přípravou výstavy a Muzejního okénka…
Něco blekotám….
A dokonce mám ještě tu drzost rádoby nezávazně prohodit: „Hele, já bych potřebovala v pondělí ráno zajet na katastr…“
Chvíle mrazivého ticha.
„Za hodinku jsem zpátky… nebo za dvě… Napracuju to…“ (Takže další „nočka“ doma u počítače… do pěti do rána… Zas-aný muzejní okénko!)
… Šéfová významně mlčí…
… ano, chápu, že jsem na zabití… ale já se prostě jen snažím VŠECHNO NĚJAK VYŘEŠIT… Nějakej lepší nápad?…
Kapitola druhá: Velká země (co nelze přehlédnout)
Volá máma. Z léčebny. Je vyděšená… pochopitelně… Ptá se mě, jestli bude válka a ujišťuje se, že teď určitě nebudeme nic podnikat… s domem a tak…
„Neboj mami, všechno se vyřeší… V neděli přijedu, jo? Vypni televizi a pusť si muziku… Ano? Pustíš?… Tak vidíš, hodná…“
V polední pauze volám paní ze stavební firmy a dozvídám se, že stavba potrvá asi tak rok… Teprve v tu chvíli mi dojde, že jsem v tom víru událostí nedomyslela takovou drobnost: Kde budu bydlet v intervalu mezi prodejem starého domu a postavením domu nového… myslela jsem, že to bude pár měsíců… ale rok…? Kam dám všechny ty krámy a nábytek? A kočky? A želvu? Malý záchvěv paniky… Tak tohle je ten pocit, když nemáš jistotu, kam půjdeš…?… Nic moc teda .. V mém případě ovšem jen neškodná ukázka, která se dá snadno vyřešit: Internet funguje – elektriku nikdo nevypnul a za plotem nikdo nestřílí. Pronájmy garáží a bytů jsou stále v nabídce – klikneš a řešíš… Někdo by možná namítl: V takový chvíli řešit nějaký blbý pronájmy a tahat se se sousedem o půl metru pozemku?… To přece není důležitý…
Kapitola třetí: Malá a Velká země… prostě Země (jak by se to také dalo vidět)
… A co když je to důležitý?… Protože zatímco nedaleko zuří velké bitvy o velká území, ty malé soukromé války probíhají v skrytu už léta…. Staletí se vedou zarputilé boje na zahradách, dvorcích a polích… mezi nepřáteli a konkurenty… ale i mezi sousedy, příbuznými, kamarády…
Jak mi řekla jedna moudrá žena : „Vždycky jde o to samé – o území a možnost vybojovat si svůj svobodný kousek domova…“
Nejsem dost statečná a trénovaná, abych šla pomáhat do ohrožených zemí nebo aspoň na hranice. Moje humanitární pomoc směřuje do léčebny, kde mám nemocnou mámu, které chci zajistit bezpečné prostředí a péči. Můj dům je příliš chatrný na to, abych poskytla ubytování uprchlíkům… Takže co můžu dělat, abych pomohla?…
Jako obyvatel území zvaného Země můžu v tuhle chvíli jen jedno: dát si do pořádku svá malá území a pokud možno čestně vybojovat své malé směšné války.
Že to nesouvisí s tím velkým děním?
A víme to jistě?…
Co když to opravdu není jedno, jak žijeme? Co když právě tady, v naší malé soukromé podlosti a nestatečnosti, v tom, co si nepřiznáme, protože na to přece není vidět… vznikají ohniska těch velkých bolavých konfliktů – přímo tady: na zahrádkách a soukromých pařeništích, na hranicích pozemků mezi záhonkem a garáží…
… No, dost bylo kázání…
Velký Duchu, ochraňuj Ukrajinu. A Krajinu.
Dobrou a klidnou noc všem.