Za tohle možná sklidím veřejný lynč, nicméně nedá mi to, abych se nepodělila o dnešní zkušenost (těch pár hejtů snad přežiju).
Dnes jsem měla příležitost (podotýkám že naprosto nezáměrnou), popovídat si se zástupcem skupiny tzv. odpíračů očkování.
Jen pro upřesnění: jsem v téhle záležitosti neutrální – zastávám názor, že rozhodnutí očkovat se či neočkovat je čistě osobní záležitost a v tom smyslu jsem se také vyjádřila, když mě dotyčný pán ve dveřích velmi rázně upozornil, že není očkován, nebude očkován a jestli mi to vadí, že můžu zase jít. (Což jsem nemohla, protože potřebujeme narychlo kameramana a jiného jsme zkrátka nesehnali.) Na mé prohlášení, že mi to nevadí, že je to konec-konců jeho věc a já že očkovaná jsem, dotyčný pronesl, že v tom případě ohrožuju já jeho. Nebýt toho, že jsem shodou okolností byla den před tím na testech, patrně by tímto krátkým rozhovorem naše spolupráce skončila. Takhle se pán trochu uklidnil a pozval mě dál. Doufala jsem, že tím celá záležitost skončí, a budeme se nadále věnovat práci, což, jak se ukázalo, byla trochu naivní představa. Můj nový kolega se CHTĚL na to téma bavit a de facto mu ani nevadilo, že mluví sám. (Protože jsme OPRAVDU NUTNĚ potřebovali kameramana, rozhodla jsem se mlčet a vyslechnout si, pokud možno nezaujatě, celou přednášku… dvouhodinovou… zhruba… ). Dozvěděla jsem se spoustu neuvěřitelných teorií, z nichž nejstřízlivější bylo tvrzení, že nějací blíže nespecifikovaní vládci se rozhodli snížit počet lidstva na planetě na polovinu a tu druhou půlku že zkrátka vyvraždí. Dále jsem byla seznámena s několika děsivými příběhy o utrpení a skonu těch, kdo se očkovat nechali, a na závěr jsem si vyslechla pár zaručeně vědeckých důkazů škodlivosti vakcíny (jejichž autorkou je jakási staniční sestra).
„Rozumíte, já se přece nenechám zabít.“
„Chápu. Ale jak to budete dělat, jestli se zpřísní omezení?“
„Já se omezovat nenechám! Budu chodit kam chci.“
„Aha. Jasně.“
Následovala další sprška děsivých teorií, takže jsem si po chvíli připadala jak ve sci-fi o zániku planety. Potlačila jsem nutkání zeptat se, kdy podle kolegy dorazí mimozemšťané, a pokusila jsem se (už potřetí) rozloučit. Ještě ve dveřích jsem neunikla závěrečné „třešince na dortu“.
„Nenechte si dát třetí dávku! Byla by vás škoda, jste mladá… Už takhle budete mít problémy – ještě si na mě vzpomenete.“
… a protože OPRAVDU NUTNĚ potřebujeme kameramana a naše ředitelka mě zapřísahala, ať chlapíka přemluvím, řekla jsem:
„No… určitě se nad tím zamyslím… Díky, že jste si udělal čas.“
PS: Na celé věci je vlastně nejsmutnější, že když jsem tenhle příspěvek přidávala na fb, musela jsem vyblokovat asi polovinu svých přátel… protože je nechci zbytečně nas-at…