Dneškem evidentně oficiálně začalo léto, což se mimo jiné projevilo na zvýšené hustotě kolařských peletonů a svátečních řidičů, šinoucích se rychlostí 40 km v hodině. V kombinaci s námi, uspěchanými pracujícími, kteří ještě dovolenou nemáme, a jsme tudíž dost zpruzení (nemluvě o tom, že někteří z nás ani žádnou dovolenou mít nebudou, páč si jí stihli rozfrcat na akce typu: stěhování, řemeslníci, úřady, advokáti apod.), tedy v této kombinaci lze situaci na okresních silnicích označit za poněkud napjatou… Dokladem toho je, že než jsem dojela z Mimoně do Lípy, z Lípy do Bělé a následně z Bělé do Mimoně, byla jsem už slušně ochraptělá z neustálých výkřiků ve stylu: Sakra, kam čumíš, uhni! Ty vole, co se se-eš do provozu, když na tom kole ani neumíš! Dědouši, to nemyslíš, vážně – šedesátkou na rychlostce?! Tvl si ze mě děláš p-del… Do pí-i, jak se nemám asi rozčilovat, když ten kretén si plete spojku s brzdou… A ty se mi nelep na pr-el, ty s-áči, vidíš asi, že nemám kam uhnout… No, si zatrub, debile, abyses nepos-al… atd. atp…
Trochu mne uklidnilo, když jsem ve zpětném zrcátku na křižovatce zaregistrovala nepříčetný výraz jakési dámy, a podle rudého zbarvení pleti a pohybujících se rtů jsem se dovtípila, že se najdou i tací, kteří nadávají dokonce ještě o něco víc než já. Paní vypadala, že na příští křižovatce jí to klepne, případně že někoho klepne ona. Poslala jsem jí přes zrcátko úsměv plný tiché sounáležitosti, ale nemyslím, že by to byla schopna zaregistrovat…
Moje vítání léta tím ovšem zdaleka neskončilo, protože, jak jsem záhy zjistila, doba dovolených se nevyhnula ani mé poustevně na Šibeničním vršku.
První překvapení čekalo hned pod kopcem, kde jsem zjistila, že příjezdová cesta je zatarasená míchačkou a další celkem slušnou sbírkou pracovních nástrojů. Kterej kretén, chtělo se mi vypálit před tím, než vylítnu z auta jako čertík z krabičky… Nicméně mi přece jen zbyla chvilka na následující vnitřní monolog:
Děvče, takhle to dál nejde, vždyť ty se mi za chvíli unadáváš k smrti… a to je teprve začátek července… Hele, pojďme se trošku vydejchat, a zkusit to nějak jinak… Ták, hezky v klidu si zastav… hodná holka … no vidíš, jak ti to jde, když chceš … hluboký nádech, výdech… A co takhle vyřešit situaci nějak elegantně a v klidu… ? Dobře, jseš nas-aná… tak co třeba V LEDOVÉM klidu?… To by snad šlo, ne?… OK, tak domluveno. Ledovej klid. Ale jakože FAKT DOST LEDOVEJ.
Nasazuji sluneční brýle s tmavými skly, zatahuji okénko (které jsem předtím otevřela, aby se mi z něj lépe pokřikovalo), pouštím hlasitě Depešáky, a po nastartování trošku zatůruju, aby jako bylo jasno, že bacha, teď jede něco FAKT hodně ledového a hodně nebezpečného… Načež vyrazím, a ku podivu se mi podaří se skřípěním brzd zastavit cca deset čísel od zlořečené míchačky. Tak! Ještě nahodit sveřepý výraz a nechat VÝHRUŽNĚ běžet motor. Nemám o sobě žádné falešné představy, a je mi celkem jasné, že při mém pohlaví, věku a výšce budu jen těžko působit jako mafinánský boss, který počítá do deseti, než vytáhne kvér… Ale k mému překvapení, ani ne ve vteřině se z domu vyřítí tři chlápci. Přes zavřená okna a Depešáky neslyším, o čem se ti tři baví, ale zdají se poněkud znepokojeni. Ledově klidná královna silnic pochopitelně nehne ani brvou. Skrz černé brýle sleduje, jak se chlápci pachtí s míchačko a jen tu a tam trošku sešlápne plyn, aby dodala situaci na dramatičnosti… V tuto chvíli je jí sice jasné, že ode dneška bude touto uličkou projíždět už VŽDYCKY se zavřenými okny, ale za tu srandu to stojí…
Konečně je vše odklizeno. Zarudlí a zpocení chlápci ustoupí stranou, načež královna silnic triumfálně (a samozřejmě stále bez hnutí brvou) projede jejich špalírem. Cestou jen tak neznatelně pokývne hlavou ve smyslu: Dobře, hoši. Tentokrát jste měli štěstí.
Teprve před bránou na pozemek si královna silnic sundá brýle a otře si z obličeje krůpěje potu… Bude to chtít panáka… nebo dva možná… Zámek se jí podaří otevřít až napotřetí, páč se jí rozčilením třesou ruce… ale to už naštěstí nikdo z těch tří narušitelů nemůže vidět. … Nicméně večer plný letních překvapení tím zdaleka nekončí.
Další dovolenkový bonus čeká přímo pod okny pracovny, kde si právě soused, oděný toliko v trencle, napouští bazén… Kolem souseda poskakuje vřeštící holčička, štěně vlčáka, a od domu povolává sousedka naditá do plavek, že ty buřty jsou už připravený… No do pihele tmavýho! Nostalgicky vzpomenu na bělského souseda Romana a letní rána, která zpravidla začínala v sedm hodin hlasitou hudbou z rádia, přičemž první, co jsem spatřila po rozhrnutí záclon ložnice, byl Romanův zadek, vyčuhující… z trenclí, jak jinak… Tak tohle už není náhoda, to bude asi karma… Možná jsem v minulém životě byla zlý římský zbohatlík, který umlátil nějakého polohaného otroka, navíc otce od početné rodiny, bejkovcem… I když nevím… mohli mít otroci rodiny? A používali Římani bejkovec?… Tak možná jsem ho umlátila sandálem nebo nějakým filozofickým svitkem… tím hůř… Možná měl ten ubožák rodinu někde v jiný zemi, a věřil, že jednoho dne se vykoupí, nechá se najmout na loď, a konečně po letech spatří svou milovanou ženu a čtyři dětičky a věrného psíka a … Ze zpytování svědomí mne vytrhne nadšený řev holčičky a štěkot psa, následovaný řevem polonahého otce rodiny, který řve, aby holčička neřvala, protože pes potom řve… Do toho řve sousedova milovaná manželka, ať furt neřvou, že kdo to má poslouchat, a že ty buřty už by se měly začít dělat…
Hm… a teďka teda co, milá karmo? Začátek července, ten bazén nevypustěj dřív jak na konci srpna, buřtů mají určitě taky slušnou zásobu, a holčičku přejde nadšení až v září… o pejskovi nemluvě…
A tak královna silnic, ledově klidná mafiánka a někdejší římská vražedkyně nevinných otroků místo poklidného večera s vychlazeným aperitivkem stěhuje, za nadšeného přispění kocourů, nábytek. Po hodince vyklízení, šoupání, hudrování, okřikování kocourů a následného ukládání vyklizených věcí, se královně konečně podaří přemístit pracovnu do odlehlého pokoje, jehož okna – ó díky za vaši prozřetelnost, husitští bratři – směřuji do lesíku na úpatí kopce.
Tak to bychom měli. Ať žijí prázdniny…
