Během polední pauzy, když jsem se s kafem potulovala po náměstí, zahlédla jsem ve skupince pobudů před Vietamcem pana Karla. Pan Karel je místní bezdomovec, který mým rodičům svého času „makal na baráku“ – přitlouct, posekat, shrabat, natřít atp. Za stovku na hodinu a pivo… Vzhledem k nedávnému pádu se schodů jsem právě včera řešila, jak to, ku-va, budu letos dělat se sekáním dřeva, přičemž mě dost děsila představa dalšího inzerátu na řemeslnickém portálu, dalších vyhozených peněz a konverzačních perel typu: Jo, pani, to já nevim, kdy se k vám dostanu, já se vám ozvu ňák … Helejte, já jsem celkem vytíženej, viděl bych to tak za měsíc… Včera jsem nemoh – nejelo mi auto (případně namoh jsem si záda)… Nemluvě o invazích cikánských partiček, které vždy reagují jako první, přijedou bez ohlášení rovnou před barák a nedají se vyhodit, pokud jim člověk aspoň neproplatí benzín.Takže pan Karel… Chvíli váhám, ale nakonec se došourám blíž.
„Pane Karle, máte chvilku?“
Zdá se, že chlapík mě docela rád vidí (asi už nemá na další pivo). Poté, co ho odtáhnu z doslechu kamarádů, si vyměníme několik konverzačních frází, v rámci kterých mě stručně seznámí se svou sociální a zdravotní situací.
„Nechtěl byste si vydělat? Potřebuju posekat dřevo.“
Tolik nadšení jsem už dlouho neviděla – chlapík úplně září… Jasně, jasně, přijde hned dneska. V pět. (To jsem teda zvědavá!).
„A jak se má tatínek?“ vybafne nečekaně.
„Táta… No vy to vlastně nevíte… Táta umřel.“
„Nene!“
Vzápětí se stane první nečekaná věc toho dne. – Pan Karel se rozpláče. Nehraje to. Opravdu brečí. Rukávem ztuhlým špínou si utírá nos a něco nesouvisle mumlá. Chvíli nevím, jak mám reagovat. Navíc hodiny právě odbíjejí jednu – moje polední pauza skončila.
Nakonec z nedostatku lepšího nápadu vtisknu jmenovanému do ruky zbytek peněz z nákupu. „Už musím jít. Dejte si na tátu panáka. Odpoledne vám udělám kafe a ještě si třeba popovídáme.“
Pokyvuje a mezi vzlyky mě ujišťuje, že dorazí. (Pochopitelně mu nevěřím. Na devadesát procent se opije a zítra si nebude nic pamatovat… No, nevadí – v tomhle případě je to celkem omluvitelný… ).Oč větší je moje překvapení, když úderem páté vrzne branka a pan Karel se hrne do dřevníku pro sekeru. Po pár krocích si nicméně všimnu, že se povážlivě motá… Takže první část mého předpokladu se zjevně naplnila…
„Helejte, nedáte si kafe?“
„To je dobrý, mladá pani, já napřed něco udělám.“
Rozmáchne se sekyrou a vlivem setrvačnosti za ní popoběhne směrem proti zdi. Tak tohle by fakt nešlo.
„Víte co, nechte to dneska bejt – přijdete ráno…“
Vypadá provinile. Omlouvá se a vysvětluje, že musel „zapít trošku to leknutí“.
„Jasně, to chápu. Chcete to kafe?“
Za chvíli už sedím na zápraží a poslouchám naprosto neuvěřitelný historky ze života pana Karla. Těžko říct, kolik si toho přimyslel, ale vyprávět umí sugestivně. Vylíčí mi (včetně brilantně zahraného dialogu), jak osmkrát probodl chlapa, co mu zabil tátu, jak se pak šel oběsit do lesa, ale urvala se s ním větev, tak si sedl pod strom a čekal na policajty … jak měl úžasnou manželku, která ho sice občas zmlátila, ale vždycky když přišel ze šichty, měl na stole teplou polívku… jak potom, když jeho žena umřela, všechno prodal a propil a první dva roky spal na hřbitově… Teď už je na tom dobře – má chatku… s kamnama… a čtyři kočky má… Kocour je mrcha neposlušná, ale Mimina, to je zlatíčko… A po tváři bývalého trestance se rozlije něžný úsměv…
Taky mám kočky, prohodím, aby řeč nestála. No jasně, však pan Karel ví – Milánek (jako můj táta), ten pokaždý: co kocouři a jak zase blbnou… „Měl jsem ho rád, vašeho tátu. To byl zlatej člověk. Kamarád to byl… Já mu zapálím svíčku, to určitě udělám.“
„To budete hodnej.“
„Škoda, že nemám jeho fotku. Jako k tý svíčce.“
„Chcete fotku?“
Vzápětí už pan Karel svírá ulepenýma rukama zapaspartovanou fotografii. Chtěla jsem ji původně umístit na kapličku v zahradě, ale nějak to nešlo, tak od té doby leží v šupleti.„Milánku, tak vidíš, hochu zlatej, tak to já si tě zarámuju… udělám pěknej rámeček dřevěnej… pověsím si ho naproti co mám postel… vedle mý ženy…“
Stmívá se. Sedíme na zápraží a dopíjíme chladnoucí kávu.
„Vy si budete myslet, že jsem magor, ale já si s něma povídám… S manželkou a tak… Já třeba večer, když jdu spát, tak povídám: Tak co, Emilko? Jakpak se máš tam nahoře? Kterápak ty jseš hvězdička, ukaž mi to… To bych si měl připadat jako blázen, ale víte co – vůbec si nepřipadám.“
„Na tom není nic bláznivýho. Taky si s nima někdy povídám.“
„Tak vidíte.“
Chvíli mlčíme. Od lesa k nám doléhá bekání daňků… někde zaštěkal pes… pak zase ticho.„Abych šel – mám to daleko.“
Pečlivě uloží do igelitky fotku a konzervy pro kočky. Hrnek od kávy postaví zpátky na podtácek a před rozloučením si zdvořile otře dlaň o kalhoty.
„Tak zejtra, mladá pani…“
„Domluveno.“
„Tak dobrou noc.“
A pan Karel – vrah, kriminálník a bezdomovec – se dvorně ukloní a políbí mi ruku.
O bezdomovcích se říká, že každý z nich má svůj vyfabulovaný příběh, kterému časem začne sám věřit a na základě kterého pak vysvětluje veškerá svá životní selhání… a že každý má poměrně slušně vymakané psychologické metody, jak získat nějaký ten peníz… Možný to je… Ale i kdyby to dnešní setkání bylo jen mistrně sehraný divadelní představení, i kdyby se výše zmíněný už nikdy neukázal … i kdyby všechno byla lež… i tak to bylo zatraceně dobrý! 
PS: Jen pro srovnání cituji z rozhovoru s knězem, kterého jsem prosila, aby zašel za mojí mámou do léčebny, protože by se chtěla pomodlit za tátu:
„Vaše maminka je na tom nějak špatně?“
„Je v léčebně, takže úplně dobře na tom není.“
„Pokud jde o akutní stav, tak přijdu.“
„Neumírá, jestli myslíte tohle.“
„Aha. Tak jí řekněte, ať počká. Teď toho mám moc, ale začátkem prosince by to asi šlo. Zavolejte mi.“
„Nešlo by to trochu dřív?“
„Bohužel.“
„Aha. Tak nashledanou.“
„Nashledanou.“
