Jednoho krásného dne, konkrétně předevčírem, jsem byla informována, že bude tak nějak potřeba napsat scénář k čtyřdílnému dokumentu o velikonočních zvycích, protože jsme na to dostali dotaci, a vono se to musí vyúčtovat do konce listopadu… No dobrý… Zvládla jsem to vypotit a odeslat za den a půl, přičemž jsem se těšila, že následně si hodím kopyta na stůl a budu vesele prokrastinovat, protože mám vybaveno…Jenže vono se tak nějak ukázalo, že ten dokument se musí i natočit. Do konce listopadu, jak jinak… Točit velikonoční dokument v půlce listopadu… tomu říkám výzva… Nejen že se všude válí spadaný listí, nejen že se projevuje zásadní nedostatek kočiček… vono ani sněženky ňák nikde nejsou … a navíc je celkem brzo tma… a celkem dost zima… Poté, co jsem si po zbytek dne lámala hlavu s technickým scénářem (jak zachytit ducha jarní krajiny, když nám vůbec nic nechce rašit a pučet), dorazil mě telefonát od ředitelky. Prý, jestli mám nápad, jak natočíme topení Morany. Tak to teda fakt nápad nemám, já na to. Nevadí, od toho máme vedení, aby mělo nápady. – V mailu mi přistál odkaz na jakýsi Haškov, kde je údajně výborný přístup k vodě a žádné stromy. Auto mám, navigaci taky… ok, to by neměl být problém. Zajedu, nafotím, pošlu…
Asi po hodině cesty mi navigace oznamuje, že jsem u cíle.
„Si děláš pr-el, ne?“
Ocitám se v jakémsi továrním komplexu. Řeka nikde a zastavit se tu taky nedá. Tak znovu… Po dalších pěti minutách jízdy navigace vzdá své pokusy přesvědčit mě, abych se otočila a jela zpátky, a ostentativně se odmlčí. Vystupuji na jakési návsi. Nikde ani noha. Ani voda. Na dvorku jedné z chalup objevím tři chlapíky – jednoho Slováka a dva Ukrajince. Na můj dotaz, jak se dostanu do Haškova, odvětí bodrý Ukrajinec, že „asi aftabusem“… Ostatní jen krčí rameny a svorně mi tvrdí, že nic takového jako Haškov neexistuje. V podstatě totéž mi tvrdí i ženy v sousedním Relaxačním studiu. (Relaxační studio… nojo, to je holt pokrok… už i na české návsi si člověk může dopřát lávové kameny a medovou masku… ). Ještě chvíli bezradně kroužím kolem kapličky a hasičárny a nakonec se pokorně vracím k autu. Následně mi laskavý ženský hlas v zhruba dvouminutových intervalech střídavě oznamuje, že jsem v cíli a že se mám otočit. Výsledkem je naprosto chaotické bloudění po Mnichovo-hradišťském předměstí. Tu a tam zastavím v nějaké nesmyslné lokalitě, kde mi odchycený kolemjdoucí sdělí, že Haškov neexistuje, načež nasednu a pokračuji v krasojízdě.
Poslední pokus učiním u jakéhosi vybydleného domu, který zjevně obývá místní cikánská mafie. Jsem už tak zoufalá, že dokonce nakráčím do zatuchlé chodby, zpola zarovnané dřevěnými poleny, a zazvoním na zvonek s výmluvným obrázkem vzteklého buldoka. Nic. Nejsou doma… Tak ještě jednou… Zase nic. Teprve cestou k autu mi dojde, že jsem možná měla kliku. Odkudsi zpoza rohu se odlepí několik stínů v kapucích a pomalu si to ke mně namíří. Naštěstí přesně v téže chvíli se z opačného směru blíží celkem slušně vyhlížející korpulentní paní v teplákovce.
„Haló, prosím vás!…“
Stíny v kapucích se neochotně stáhnou do jícnu vedlejšího baráku a pohltí je tma. Paní si mě nedůvěřivě měří.
„Promiňte… můžu se vás zeptat… já jsem z Muzea Podbezdězí a…“
„Cože jste?“ Je skoro stejně překvapená, jako kdybych jí oznámila, že jsem ze souhvězdí Cinkilinky. Kostrbatě vysvětluji svou svízelnou situaci ohledně fotek, splavu a té mrchy navigace. Jak jsem předpokládala, Haškov stále ještě neexistuje.
„Tak mi, prosím vás, aspoň řekněte, jak se dostanu k řece.“
„To musíte zpátky a na první křižovatce doprava.“
A ku podivu, paní má pravdu. Za pět minut zastavuju na můstku nad něčím, co je bezpochyby voda. Jestli je to Jizera, netuším, ale je mi to jedno. Dělám fotky a odjíždím.
Cestou zpátky mě ta mstivá mrcha (rozuměj navigace) ještě stihne navést do zátarasu, kde se mi při couvání podaří opřít nárazník o lavičku, ale kolem páté jsem už v muzeu a aranžuju do flašek od zavařeniny fialové květy. Spoustu květů.
„Tys koupila kytky?“
„Natrhala.“
Moje šéfová nadzdvihne obočí.
„A co ten splav? Dá se to tam natočit?“
„Je jich tam celý pole. Strašně hezky voněj.“
„Jaký pole?“
„Nevím přesně. Někde za Hradištěm… asi.“
„A ty fotky?“
„Já ti to zejtra vysvětlim.“